Druhá světová válka a Ostrava: Příběh okupace, odporu a osvobození

Mnichovská dohoda, okupace, tvrdá perzekuce i hrdinský odpor – to vše zásadně poznamenalo život obyvatel jednoho z největších průmyslových center Československa. Ostrava prošla temným obdobím plným tragédií, odvahy i naděje, aby nakonec byla v dubnu 1945 osvobozena v krvavých bojích Ostravské operace. Připomeňme si příběh města, které stálo v samotném srdci evropského válečného dění.

---

V květnu 1938 došlo v Československu k události označované jako částečná mobilizace, která byla oficiálně vyhlášena 20. května večer kolem desáté hodiny. Nešlo o skutečnou mobilizaci ve smyslu zákona, protože takové rozhodnutí by musel učinit prezident a vláda – šlo tedy o mimořádné opatření ze strany ministra národní obrany. Důvodem byla rostoucí obava z možného útoku nacistického Německa, protože československé vojenské velení mělo zprávy o intenzivním pohybu německých vojsk v blízkosti hranic.

V rámci tohoto opatření československá armáda obsadila hranice a její početní stav byl navýšen na přibližně 371 000 vojáků. Akce byla sice z vojenského hlediska považována za poměrně úspěšnou, ovšem zároveň umožnila Německu blíže poznat československý mobilizační systém, což později využilo při přípravě další agrese.

Napětí na hranicích začalo rychle opadat a již 23. května se situace uklidnila. V červnu téhož roku byla posílená ochrana hranic zrušena.

• počty válečné armády po ukončení mobilizace dosáhly 1 128 000 osob, z toho 48 000 důstojníků a 9 000 rotmistrů
• k vedení boje mohla využít téměř 350 tanků, 5 000 dělostřeleckých hlavní a 950 bojových letounů
• kromě toho k 23. září bylo stavebně dokončeno a z velké části vyzbrojeno 263 těžkých objektů a 9.632 objektů lehkých

1. Mnichov 1938: Zrada a rozpad jistot

Mnichovská dohoda, podepsaná v noci z 29. na 30. září 1938 mezi Německem, Itálií, Francií a Velkou Británií znamenala pro Československo těžký úder. Stát byl donucen odstoupit pohraniční území s německým obyvatelstvem. Československo, které nebylo přizváno k jednacímu stolu, se ocitlo v pozici bezmocného pozorovatele. Generál Syrový dohodu přijal po pouhých patnácti minutách jednání. Prezident Beneš krátce poté abdikoval.

Polská vláda bezprostředně po Mnichovu vznáší své ultimátum a obsazuje strategicky důležité Těšínsko, hluboce zasahující do průmyslového Ostravska.

• Invazí a anexí východní části čs. části Těšínska porušilo Polsko Sovětsko-polský pakt o neútočení

Pro Ostravu měly tyto události dramatické následky. Moravská Ostrava se stala pohraničním městem mezi dvěma agresivními sousedy – Německem a Polskem. Německá hranice se posunula k Nové Vsi, Mariánským Horám, Zábřehu, Staré Bělé a na severu pohltila celé Hlučínsko. Řeka Ostravice místy tvořila hranici mezi českým a polským státem. Polské vojenské kruhy razily teorii „Ostravica = granica“ a usilovaly o novou hranici na řece Ostravici. Obce na slezské hranici Ostravice měly připadnout Polsku.

Ekonomické ztráty

Ztráty nebyly jen lidské, ale i ekonomické. Město, obklíčené zabraným územím, bylo těžce oslabeno a ekonomicky tlačeno do závislosti na Německu.

• Z ekonomického hlediska představoval největší pohromu zábor průmyslového Těšínska – ze všech dolů v OKR připadlo Polsku (a posléze Německu) 15 dolů s roční těžbou 7,3 milionu tun uhlí (56,7% veškeré těžby v regionu).
• Celkem ztratila ostravská průmyslová aglomerace na Těšínsku 316 podniků kovozpracujícího průmyslu, 14 chemických závodů a několik drobných textilek, potravinářských a dřevozpracujících továren.
• Ostravě zůstalo 14 dolů s méně kvalitním uhlím. Československo potřebovalo najednou dovážet 2 miliony tun uhlí a až 400 tisíc tun koksu.
• Vítkovické železárny přišly o své přidružené podniky – vápencový lom ve Štramberku, písek z Polanky, křemen z Hlučínska atd.
• Narušena byla dopravní síť – část železničních tratí se ocitla na zabraných územích, to samé platí pro hromadnou dopravu.

Uprchlíci

Masová migrace Čechů z obsazených území proměnila Ostravu v město uprchlíků. Do města proudily desetitisíce uprchlíků z anektovaných území. Ubytováni byli ve školách, tělocvičnách a dalších veřejných budovách. Na přelomu let 1938/39 byla pro tyto běžence postavena kolonie Červeného kříže na dnešní ulici 1. máje. Celkem se z Těšínska vystěhovalo 35 až 40 tisíc lidí, z nichž 70 % byli horníci a dělníci se svými rodinami. Po záboru připadly některé dělnické kolonie Polsku – stávalo se tak, že dělníci byli nuceni dojíždět přes hranici a byli závislí na povoleních pro krátkodobý pohraniční styk.

Ve společnosti propukla skepse, apatie a narůstající antisemitismus. Atmosféru doprovázelo rozčarování z „mnichovské zrady“, ale i temné tušení blížící se okupace.

2. Okupace 1939–1945

Invaze do Ostravy v březnu 1939

Dne 14. března 1939, krátce po 17. hodině, překročily německé jednotky hranice a zahájily invazi do Ostravy. Útok byl koordinovaný ze čtyř směrů: jeden proud postupoval od Koblova přes Hrušov a Slezskou Ostravu k Hranečníku, další směřoval od Petřkovic přes Přívoz do centra, třetí proud vedl ze Svinova do Vítkovic a Mariánských Hor a poslední proud mířil od Polanky přes Výškovice do Zábřehu. Hlavní úderné síly tvořila elitní jednotka Leibstandarte SS Adolf Hitler, doprovázená pěchotou, tanky a dělostřelectvem. Československá armáda byla odzbrojena, policie paralyzována a veškeré správní budovy obsazeny.

Okupace Ostravy tak předcházela invazi do zbytku republiky o celý den, neboť nacisté chtěli předejít možnému zásahu Polska, které mělo zájem o místní průmysl, zejména o Vítkovické železárny a Mannessmanovu továrnu ve Svinově. Hranice se po záboru Sudet v říjnu 1938 posunula až k řece Odře, takže německé jednotky vstupovaly na území, které ještě nedávno patřilo k Československu.

Už večer, kolem 20. hodiny, bylo město zcela v rukou okupantů a nad ním zavlála německá válečná vlajka. Ostravané, kteří nekladli odpor, za to byli paradoxně „odměněni“ pozdější noční policejní hodinou – od 23 do 5 hodin ráno a zrušením výjimečného stavu již 19. března 1939.

Okupační režim a proměna města

Německá armáda obsadila v Ostravě nejdůležitější průmyslové podniky a správní budovy, přičemž jí napomáhala část místního německého obyvatelstva. Nová radnice se stala sídlem vojenského velitelství a generál Keiner vyhlásil výjimečný stav. Československý prezident Emil Hácha byl tou dobou na cestě do Berlína, kde ho německé vedení donutilo souhlasit s okupací a pozdějším zřízením Protektorátu Čechy a Morava. Okupace probíhala podle přesného plánu. Část ostravských Němců byla v dopoledních hodinách odvelena ke státní hranici, aby pak jako předvoj přivedla okupační vojska do centra města.

Ihned po příchodu do centra vojáci obsadili úřady, poštu i policejní ředitelství. Čeští policisté, včetně civilních složek, byli odzbrojeni a velení převzali Němci. Budova policejního ředitelství se stala jedním z prvních cílů – uvnitř se nacházela ozbrojená stráž, která se pokusila zničit citlivé dokumenty. Většinu archivu se však zlikvidovat nepodařilo a materiály padly do rukou gestapa.

• Gestapo podle připravených seznamů vyhledávalo inkriminované osoby a soustřeďovalo je ve vězení policejního ředitelství. Tragédií to znamenalo především pro agenty, kteří působili na území Německa – většinou byli odhaleni a popraveni.
• Gestapo rozpoutalo represálie, tzv. akci Gitter (mříž) – což bylo preventivní zatýkání exponovaných osob. Ohroženi byli především legionáři, Sokolové, Židé, komunisté, němečtí exulanti. Větší část byla sice propuštěna, ale do konce války byli stejně pod dohledem nebo objektem zájmů nacistů.

Ředitel policie Emil Bača a další důstojníci byli obviněni z dřívějšího „nepřátelského“ chování vůči Němcům a zatčeni. Místní nacisté – zejména z řad ordnerů a německých studentů – pomáhali s vyhledáváním a udáváním Čechů.

↑ Průvody Němců v ulicích Ostravy

Gestapo v Ostravě

S německou armádou dorazily do Ostravy i policejní složky včetně obávaného gestapa. Zpočátku působilo v budově policejního ředitelství na dnešní ulici 30. dubna. Mezi prvními zatčenými byli právě čeští policisté, včetně ředitele Bači. Jeho místo obsadil německý policejní rada Fritz Merler. V noci pokračovalo zatýkání politicky nepohodlných osob.

Ostravská pobočka gestapa patřila k velmi aktivním. Měla přibližně 100 zaměstnanců a širokou síť konfidentů, kteří byli za udávání štědře odměňováni. Výslechy byly často brutální, zvláště po přemístění sídla gestapa do domu na Senném trhu č. 1 (dnes ulice Odboje), který nabízel dostatek sklepních prostor pro „speciální“ výslechové místnosti.

Internační tábory byly zřízeny také například v areálu továrny na Rybnické ulici. Zatčení byli oficiálně drženi v „ochranné vazbě“, ale většina z nich byla poslána do koncentračních táborů, odkud se mnoho už nevrátilo. Celkově prošlo rukama ostravského gestapa více než 2 500 lidí. Někteří byli během výslechů usmrceni, jiní skončili v transportech.

Zajímavostí zůstává osud vedoucího antikomunistického oddělení Steindorfa, který ke konci války začal spolupracovat se Sověty, aby si zajistil poválečné alibi.

Oskar Schindler a Ostrava

Ještě před tím, než se stal známým zachráncem více než tisícovky Židů, působil Oskar Schindler jako agent německé rozvědky Abwehr.

Schindler nastoupil do služeb Abwehru v červnu 1938 a brzy byl vyslán do Ostravy, kde měl za úkol získávat informace o československé armádě, železnici, průmyslových závodech a obranných opatřeních. Ostrava byla centrem těžkého průmyslu, včetně zbrojní výroby, a měla klíčový dopravní význam. Právě proto se stala důležitým cílem německého zájmu.

Schindler se pohyboval v Ostravě pod zástěrkou obchodního zástupce. Díky svým kontaktům a dobré znalosti češtiny navázal styky nejen s místními sudetskými Němci, ale i s osobami v hospodářských a vojenských strukturách. Informace, které získal, předával Abwehru, jehož ústředí se nacházelo v Opavě.

V červenci 1938 byl odhalen československou vojenskou kontrarozvědkou a zatčen v Ostravě. Při domovní prohlídce byly nalezeny důkazy o jeho špionážní činnosti – mapy, poznámky, kódy a další materiály. Schindler byl obviněn z velezrady a špionáže a několik měsíců strávil ve vazbě v ostravské věznici.

Po podepsání Mnichovské dohody a připojení Sudet k Německu se situace změnila. Německo začalo vyvíjet diplomatický tlak na propuštění zatčených špiónů. Schindler byl nakonec amnestován a na přelomu let 1938/1939 z Ostravy odešel – nejprve do Opavy, později do Krakova, kde koupil známou továrnu Emalia.

Zdroje:

• jewishgen.org
• Oskar Schindler ve službách abwehru na Ostravsku – Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska (21 – 2003)

3. Život v Ostravě za okupace: Temná léta perzekucí a odporu

První změny

Okamžikem vstupu nacistických vojsk do Ostravy 15. března 1939 se dramaticky změnil každodenní život obyvatel. Německé obyvatelstvo vítalo invazní armádu a aktivně napomáhalo zavádění „nového pořádku“. Již ve čtyři hodiny ráno následujícího dne vyjela první tramvaj po pravé koleji podle německého dopravního systému. Večer pak prošel městem manifestační průvod patnácti tisíc Němců.

V duchu říšských struktur byla okamžitě zahájena výstavba nacistické strany NSDAP. Na území Velké Ostravy vzniklo dvanáct místních skupin této strany a zároveň se utvářely i další složky nacistického aparátu, včetně SS, Turnvereinu a sudetoněmeckých Freikorps. Již 16. března začal fungovat vojenský ohlašovací úřad pro německé příslušníky. Hlavní pošta byla rozšířena o říšskou poštovní úřadovnu pro Čechy a Moravu.

Došlo k rozpuštění českých politických stran, čímž byl ochromen veřejný i kulturní život českého obyvatelstva. Po vypuknutí války byly zavedeny další restrikce, například povinnost nočního zatemnění měst a obcí.

Perzekuce českého obyvatelstva

Protektorátní režim znamenal faktický konec demokratických svobod. Češi byli zbaveni politických práv, vystaveni represím a hospodářskému útlaku. V souladu s koncepcí germanizace a likvidace části českého národa byl v roce 1939 starostou Nového Jičína Ernstem Schollichem vypracován plán na expanzi proti českému majetku a na odnárodnění obyvatelstva, které mělo zároveň sloužit jako pracovní síla.

Na území Moravské Ostravy působil stanný soud, který odsoudil nejméně 163 osob, přičemž 114 z nich se z koncentračních táborů nikdy nevrátilo. Během heydrichiády v roce 1942 se represálie ještě více vystupňovaly – denní tisk zveřejňoval seznamy osob obviněných ze schvalování atentátu. Ostrava, kvůli silné německé menšině, patřila mezi města určená k urychlené germanizaci. Od roku 1941 zde bylo proto zakázáno usazování Čechů vystěhovaných z jiných oblastí.

Zásadní změnu přineslo i vládní nařízení z 29. května 1941, kterým bylo k Moravské Ostravě připojeno 12 okolních obcí a správu převzal vrchní starosta se zvláštními pravomocemi.

Perzekuce židovského obyvatelstva

Židovská komunita čelila okamžité a systematické diskriminaci. Již od března 1939 byli židé hromadně propouštěni ze zaměstnání a živností. V Ostravě žilo tehdy více než 3 300 židovských obyvatel, kteří byli brzy zbaveni nejen zaměstnání, ale i práva na veřejný život. Museli nosit označení na oděvu, nesměli navštěvovat veřejné prostory, jejich pohyb byl omezen a byli nuceni k nuceným pracím, například na regulaci Ostravice.

Krátce po okupaci došlo k uzavření židovských obchodních domů, které byly později znovu otevřeny pod německou správou. Nejbrutálnější útok představovalo vypálení židovských svatostánků – počínaje synagogou ve Vítkovicích (24. května 1939), přes modlitebny v Zábřehu, Přívoze a Hrušově až po hlavní synagogu v Moravské Ostravě (v noci z 12. na 13. června 1939), která byla zničena jako poslední. Hasiči ve všech případech dorazili k požáru včas, nebylo jim však dovoleno hasit a museli se omezit pouze na to, aby zabránili poškození okolních budov.

 Ve stejné době byli židé systematicky okrádáni o svůj majetek – přišli o peněžní hotovost, vkladní knížky, cenné papíry, šperky, zlato, motorová vozidla a další cenný majetek.

 Akce Nisko – první transport židů

Ostrava se stala jedním z prvních měst, kde byl otestován plán vyhnání židovského obyvatelstva mimo hranice říše. Na základě výzvy z října 1939 se museli židé podrobit registraci. Tyto seznamy pak posloužily jako základ pro první organizované deportace, jejichž hlavním architektem byl nacistický důstojník Adolf Eichmann.

Dne 12. října 1939 byla vydána oficiální výzva: všichni židovští muži starší 14 let z Ostravy a okolí se měli 17. října dostavit do bývalé jízdárny. Tam jim bylo řečeno, že budou přesunuti do pracovního tábora určeného k jejich převýchově. Následujícího dne, 18. října 1939, byli tito muži odvezeni v zatemněných autobusech na hlavní ostravské nádraží. Odtud směřoval vlak do okupovaného východního Polska – konkrétně do obce Zařeče, odkud museli deportovaní pěšky dorazit do improvizovaného tábora poblíž města Nisko nad Sanem. Další transport z Moravské Ostravy následoval 27. října.

Transporty, výstavbu tábora, stravu, ale i své věznitele si museli židé hradit sami. Židovské firmy musely dodávat stavební materiál, židovská obec zajišťovala potraviny a samotní deportovaní vězni stavěli tábor vlastníma rukama.

Tento tábor v Nisku nebyl ještě určen k vyhlazování, ale jeho podmínky byly extrémně tvrdé. Brzy po jeho založení začaly do Niska přicházet další transporty – z Brna, Vídně či Katovic. Nacisté však později vyhodnotili, že provoz tábora je neefektivní a tábor zrušili. 

Po rozpuštění tábora byli deportovaní židé násilně vyhnáni směrem k německo-sovětské hranici. Z 1500 mužů deportovaných z českých zemí se jich zpátky vrátilo jen tři stovky a většina z nich později zahynula v nacistických vyhlazovacích táborech. Tisícovka židů se ocitla na sovětském území a až na výjimky byli pozatýkáni příslušníky NKVD v rámci „očisty“ pohraničních oblastí SSSR v létě 1940. Následovalo uvěznění v táborech Gulagu, kolchozech či stavbách pod vedením NKVD po celém Sovětském svazu. Sovětské úřady je označily za „ilegální přistěhovalce“ a „nežádoucí živly“. 

Jeden z přeživších později popsal atmosféru v roce 1940 slovy:

„V květnu 1940 sovětské policejní hlídky chodily dům od domu a kdo neměl v pořádku papíry, byl bez milosti zatčen. Komisaři NKVD se zajímali především o politickou činnost. Kdo odmítl sovětské občanství, byl prohlášen za ‚vredný element‘ – škodlivý živel.“

Část těchto židů, kteří unikli sovětské represi, byla zavražděna v roce 1941, když nacisté zahájili invazi do Sovětského svazu. Jiní přežili gulagy a našli cestu zpět do života tím, že vstoupili do formujícího se československého vojenského pluku v Buzuluku. Tito muži a ženy pak bojovali za osvobození své vlasti. Mnozí padli na frontách od roku 1943 do roku 1945. Jen malá část se po válce vrátila zpět do Československa – a ještě menší do Ostravy, odkud byli dříve násilně vytrženi.

Útěky před nacisty

Mnozí židé se snažili uprchnout. Bratři Gronerovi, majitelé hotelu Palace, opustili republiku ihned po okupaci – jejich rodiny však byly vyvražděny. Synové rodiny Bachnerových uprchli podzemními štolami dolů do zabraného Těšínska a následně se dostali až do Mandátní Palestiny.

Obchod a hospodářství

Obchodní činnost byla po okupaci tvrdě omezena. V březnu 1939 byli židovští majitelé obchodních domů (např. Rix, Textilia, Bachner) zbaveni funkcí. Obchody byly dočasně uzavřeny a později znovuotevřeny s „árijským“ vedením – proces známý jako arizace. V roce 1942 došlo ke zrušení obchodního grémia, čímž byl eliminován vliv českých obchodníků na obchodní podnikání.

Stavebnictví

Na území Protektorátu platil všeobecný stavební zákaz nové výstavby s výjimkou strategických staveb. V letech 1939 a 1941 bylo po velkých povodních vybudováno v Moravské Ostravě a okolí 397 domů o 2.600 bytech pro přechodné řešení bytové krize. Později se stavěly už jen jednoduché baráky pro totálně nasazené dělníky.

Kultura a školství

Od počátku okupace bylo cílem nacistické moci potlačit českou kulturu. Kulturní spolky byly rušeny, knihovny omezovány a české školství podřizováno germanizačním záměrům. Výuka němčiny byla rozšířena a školní rok přizpůsoben zatemňovacím předpisům. Čeští studenti měli omezený přístup k vysokoškolskému studiu, přičemž učitelé i studenti židovského původu byli diskriminováni a často perzekvováni. Ke konci války byly školy zavírány a žáci i studenti byli nasazováni na práci. 

Jak popsal jeden kronikář: „Zápisky v této kronice, zavedené v době německé okupace, končí. Neodpovídaly pravdě a vnitřnímu přesvědčení českého učitele a obsahovaly údaje okupanty vynucené.“

Přídělový systém 

Už od října 1939 fungoval v Protektorátu přísný přídělový systém. Obyvatelstvu byly vydávány potravinové lístky v několika kategoriích – běžní občané, těžce a velmi těžce pracující. Židé měli od roku 1941 lístky označené písmenem „J“, které je omezovaly ještě víc: některé potraviny pro ně byly zcela zakázané. Naproti tomu německé domácnosti (označení „D“) měly příděly vyšší a dostávaly navíc bonusové položky jako kávu, čokoládu nebo ovoce.

Týdenní příděl pro běžného občana tvořil: 3,5kg brambor, 2,9 kg chleba, 500 g masa nebo masných výrobků, 210 g jedlých tuků, 2 litry mléka, 2 vejce. Postupem času byly příděly potraviny snižovány a ceny na černém trhu se vyšplhaly závratným tempem nahoru (o 2 000 % za šest let)

• V září 1939 byly zavedeny lístky na mýdlo a pohonné hmoty
• V prosinci 1939 byly zavedeny šatenky na textil a poukazy na obuv
• V listopadu 1941 byly zavedeny tabačenky
• Na jaře 1943 byly zavedeny lístky na krmiva pro nezemědělská zvířata

Rozbujelý černý trh za Protektorátu vypadal takto: 

• 1 kg másla: 1500 korun (úřední cena 33,-)
• 1 kg sádla: 1800 korun (úřední cena 19,-)
• 1 kg vepřového: 1200 korun (úřední cena 20,-)
• 1 kg mouky: 100-150 korun (úřední cena 4,20)
• 1 kg cukru: 320 korun (úřední cena 8,-)
• 1 kg zrnkové kávy: 17 000 korun (bez volného prodeje)

Průměrná týdenní mzda: 400 korun (v lepším případě)

Zdroj: Průcha V. a kol.: Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918 -1992 

Průmysl a hospodářství

Během nacistické okupace se Ostrava stala klíčovým hospodářským centrem Říše. Místní průmyslové podniky byly začleněny do říšské ekonomiky a podrobeny přísné kontrole a reorganizaci podle německých zájmů. Ovládnutí hospodářství probíhalo nejen ekonomickými, ale i mocenskými prostředky – arizací židovského majetku, zabavováním podniků a dosazováním německých správců (tzv. Treuhänderů). Takto přizpůsobené hospodářské prostředí sloužilo potřebám nacistického Německa, které se připravovalo na rozsáhlý válečný konflikt.

Dominantní postavení v ostravském průmyslu získal koncern Göringových závodů, jenž zcela ovládl Vítkovické železárny a hutě (VHHT), Severní dráhu, Československé dusíkárny, lom ve Štramberku i cihelnu v Moravské Ostravě. Celkový objem kapitálu pod nacistickou kontrolou dosáhl na Ostravsku 2,6 miliardy korun.

Ostravsko se podílelo na válečné výrobě ve značném rozsahu: produkovalo 97 % koksu, 70 % uhlí, 67 % surového železa a více než polovinu válcovaných materiálů celé protektorátní produkce. V souladu s tím nacisté výrazně rozšiřovali těžbu uhlí – z předválečných 11 milionů tun až na 20 milionů tun ročně – a budovali nové koksárenské kapacity. V regionu vzniklo 12 nových koksovacích baterií s celkem 467 pecemi, které měly pokrýt narůstající potřeby zbrojního průmyslu.

Zajímavým příkladem infrastruktury z této doby byla výstavba plynovodu Severní drahou z Moravské Ostravy do Heydebrecku v Horním Slezsku, jehož cílem bylo zásobit závody společnosti IG Farben vyrábějící syntetický benzín.

K naplnění válečných cílů byla také v Kunčicích zřízena nová část Vítkovických železáren – tzv. Südbau, kde probíhala výroba součástek pro tajné zbraně V1 a V2 určené pro výzkumné centrum v Peenemünde. V důsledku rostoucích požadavků na válečnou výrobu byli do továren a dolů přesouváni pracovníci ze všech odvětví – průmyslu, obchodu, řemesel i služeb. Pracovní doba se prodlužovala až na 10–12 hodin denně, pracovalo se i o svátcích, mzdy reálně klesaly a přídělový systém omezoval i základní potraviny.

Vrchol produkce válečného hospodářství v ostravské oblasti nastal v roce 1943. Poté se výroba začala postupně snižovat, především kvůli problémům se zásobováním a logistice.

Pracovně-výchovné tábory na Ostravsku

Po obsazení českých zemí v březnu 1939 vznikla potřeba řešit nejen pracovní nasazení obyvatel, ale také udržet disciplínu a výkon v průmyslových podnicích, které se přizpůsobily válečné výrobě. Již před vznikem Protektorátu docházelo k náboru českých pracovníků do říše, což se postupně změnilo v povinné nasazení, zejména po roce 1943, kdy bylo vyhlášeno tzv. totální válečné úsilí.

V prosinci 1941 vstoupilo v platnost vládní nařízení, které umožnilo zaměstnavatelům a úřadům právně postihovat pracovní přestupky – včetně neomluvených absencí, odmítání přesčasů nebo sabotáží. Jelikož běžné věznice přestávaly kapacitně stačit a absence pracovníků by zpomalila výrobu, začaly se rodit myšlenky na zřízení pracovně-výchovných táborů. Ty měly „neposlušné“ zaměstnance převychovávat a zároveň umožnit jejich další pracovní nasazení.

První takový tábor vznikl 15. dubna 1942 v Přívoze na Cihelní ulici. Využíval dřevěnou budovu, kterou poskytla Severní dráha, původně určenou pro ubytování stavebních dělníků. Kapacita tábora čítala devět místností pro 108 vězňů. Ti byli denně nasazováni do dolů Jiří, Jindřich a František, přičemž po běžné směně museli bez nároku na mzdu odpracovat ještě dvě hodiny na povrchu. Ostraha nebyla zpočátku stálá, což umožňovalo vězňům opouštět tábor či nevracet se z povolených vycházek.

Kvůli přeplnění vznikl 23. listopadu 1942 další tábor ve Vítkovicích v tzv. Slovenském táboře „U Strouhy“. Původně měl kapacitu 140 osob, později byl rozšířen až na 280. Třetí pracovní tábor byl vybudován v Kunčicích, již pod správou protektorátní policie. Jeho výstavba probíhala od listopadu 1942 a byla dokončena 28. dubna 1943. Zahrnoval dva baráky pro 300 vězňů, později byl rozšířen na 375 míst.

Pobyt v těchto táborech nebyl oficiálně trestem, nýbrž „výchovným opatřením“. Vězni byli označováni za „chovance“ a podle interního řádu měl jejich pobyt trvat minimálně 14 dní, maximálně však 84 dní. Cílem byla převýchova „v duchu pospolitosti ke spořádané práci, pořádku a kázni“. 

Odbojová činnost

Od prvních dnů nacistické okupace se na Ostravsku začal spontánně rodit odpor vůči okupantům. V ulicích se objevovaly protinacistické nápisy, lidé poškozovali vyhlášky a vývěsky, a přestože šlo zpočátku o nesourodé projevy nesouhlasu, brzy se odpor začal organizovat.

První známky systematického odporu lze na Ostravsku vysledovat již na podzim roku 1938, tedy ještě před vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava. Vznikaly zde české nacionalistické skupiny známé jako Slezský odboj. V následujících měsících se postupně začaly formovat i další struktury. Do léta 1939 vznikla v regionu síť organizace Obrana národa, tvořená především bývalými důstojníky československé armády. Tato síť však byla prozrazena a do podzimu 1940 zlikvidována nacistickými bezpečnostními složkami.

Významnou roli sehráli i obyčejní občané. Například z řad pracovníků dolu Hlubina a členů vítkovického Sokola vznikla ilegální skupina Nemo. Kromě zpravodajské a sabotážní činnosti se členové různých skupin také snažili o ilegální přechody přes hranice, aby se mohli zapojit do zahraničního odboje.

Na počátku roku 1943 se na Ostravsku zformovala další významná odbojová skupina. Jejím jádrem byli mladí dělníci z Vítkovických železáren pod vedením Karla Břenka. Díky přepadu německého obchodu se zbraněmi získali výzbroj, kterou využili pro další akce proti okupantům.

Vypálení pracovního úřaduJedním z nejvýznamnějších činů domácího odboje v Ostravě bylo vypálení pracovního úřadu v noci z 17. na 18. května 1943. Tento čin byl reakcí na stále se zvyšující tlak nacistů na pracovní nasazení českého obyvatelstva. V roce 1943 bylo plánováno odvést z českých zemí 50 000 mužů a žen do německých továren, aby posílili válečné hospodářství Třetí říše.

Skupina ve složení Alois Břenek, jeho synovec Karel Břenek, bratři Ferdinand a Bronislav Madryiovi a Horymír Reclík se rozhodla této politice vzdorovat. Jejich cílem bylo zničit kartotéku pracovního úřadu, ve které byly evidovány osoby ve věku 18–50 let způsobilé k práci. Po důkladné přípravě si obstarali zbraně i benzol, s jehož pomocí plánovali založit požár. V noci akci provedli: spícího hlídače spoutali a přemístili na dvůr, přerušili telefonní spojení, archiv polili benzolem a budovu zapálili. Z místa následně uprchli přes řeku Odru v Přívoze.

Tento čin vzbudil obrovský rozruch. Do vyšetřování se zapojilo i gestapo z Brna, avšak bez okamžitého úspěchu. Až později, díky práci konfidentů, se nacistickým orgánům podařilo odhalit aktéry. V červenci 1943 byli zatčeni Alois Břenek a bratři Madryiovi. Při výsleších byli brutálně mučeni, ale neprozradili nic podstatného. Tlak nevydržel Horymír Reclík, který se po zatčení své rodiny stal spolupracovníkem gestapa. Jeho úkolem bylo dopadnout uprchlého Karla Břenka, který se mezitím zapojil do partyzánské činnosti a podařilo se mu skrývat až do léta 1944.

Tři členové skupiny – Alois Břenek a bratři Madryiovi – byli popraveni 25. ledna 1944 v Terezíně. Karel Břenek, který se ukrýval ve Vratimově, byl nakonec Reclíkem vypátrán. Přestože se mu podařilo uprchnout do jiného úkrytu, nakonec byl odhalen. Vědom si jistého zatčení zvolil sebevraždu (spolu s dalšími členy odboje), aby nepadl do rukou gestapa.

4. Bombardování: Letecká apokalypsa

Civilní obrana

S rozpoutáním druhé světové války a vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava se i v Ostravě rozběhly rozsáhlé přípravy na možné letecké útoky. Civilní obrana byla řízena německou službou Luftschutz a zapojovala masově jak úřady, tak samotné obyvatelstvo. Zavedl se systém varovných sirén, důsledně se kontrolovalo zatemňování oken, aby město nebylo snadným cílem nočních náletů. Lidé se podíleli na výstavbě improvizovaných i trvalých protileteckých krytů – jak v obytných domech, tak ve veřejných budovách a průmyslových areálech.

Velké podniky měly vlastní rozsáhlé úkryty určené pro zaměstnance, a v jejich areálech se často objevovaly i malé pozorovací bunkry známé jako Einmannbunkery – určené pro jednoho až dva pozorovatele. Tyto prefabrikované betonové stavby sloužily k sledování dopadu bomb a zaznamenávání případných nevybuchlých pum, což mělo zásadní význam pro následné záchranné práce a obnovení výroby.

Na několika místech Ostravska vznikly i specializované objekty civilní obrany – pozorovatelny CO – charakteristické šestiúhelníkovým půdorysem a vybavené průzory do všech směrů. 

Na některých domech v Ostravě se dodnes nachází značka „LSR“ – Luftschutzraum – která označovala přítomnost protileteckého krytu. Tyto nápisy a šipky malované bílou barvou na fasádách měly za úkol rychle nasměrovat obyvatele během náletu do bezpečí.

V některých částech města si lidé vybudovali i vlastní improvizované úkryty – například v oblasti jižně od města, kde se břehy řeky Odry zvedaly více než dva metry nad okolní terén. V těchto hlinitých stěnách si rodiny vykopaly jednoduché skrýše, vybavené palandami, zásobami i dvířky.

Přelety bombardovacích letek

Spojenecké bombardéry začaly Ostravu pravidelně přelétávat od konce roku 1943. Jejich cílem byly především průmyslové objekty v oblasti Dolního Slezska a občasné tak později brali hlášení civilní obrany na lehkou váhu – místo aby spěchali do krytů, vycházeli na ulici sledovat oblohu

Až do konce srpna 1944 žila Ostrava ve stínu války, avšak bez přímých dopadů leteckých útoků. Obyvatelé byli sice znepokojeni rostoucím napětím a zprávami ze zahraničního rozhlasu i od slovenských dělníků o vypuknutí Slovenského národního povstání, ale ještě si nedokázali představit, že se válka tak brzy převalí přímo přes jejich domovy.

Bombardování Ostravy v srpnu 1944

To se změnilo dopoledne 29. srpna 1944. Nad městem se rozezvučely sirény, které rychle vystřídalo burácení motorů – a na obloze se objevila mohutná formace více než čtyř stovek amerických bombardérů B-24 Liberator. Každý stroj poháněly čtyři motory o výkonu 1 200 koňských sil – celkem tedy 4 800 koní na jedno letadlo. Vynásobeno stovkami strojů to znamenalo ohlušující rachot, který rozechvíval okenní tabulky a doslova vibroval s těly lidí na zemi.

Cílem útoku byly průmyslové a dopravní objekty strategického významu: rafinérie v Přívoze a Bohumíně, železniční stanice v Moravské Ostravě, chemička Julius Rütgers v Zábřehu a také areál Vítkovických železáren. Bomby dopadaly v pěti vlnách a útok byl proveden tzv. kobercovým způsobem – široké pásy výbuchů devastovaly rozsáhlá území. Jen Vítkovickým železárnám vznikly škody za více než 34 milionů protektorátních korun.

Tragédie se ale neomezila jen na továrny a nádraží. První bomby zasáhly vilovou čtvrť v Zábřehu nad Odrou a jeden z pavilonů nemocnice. V centru Moravské Ostravy hořely domy na Fifejdách, Nádražní ulici, Zámecké i dnešní třídě 28. října. Požáry zasáhly hlavní náměstí, byly zničeny obchodní domy Rix, Textilia a Nesselroth, budova banky Union, městský pivovar, jatky i městské divadlo. Zásahy utrpěly i budovy městské nemocnice.

Celkem bylo zničeno 123 domů a dalších 1 475 poškozeno. Krátery po explozích měly průměr 8 až 10 metrů a hloubku kolem 4 až 5 metrů – městská infrastruktura byla rozvrácena. Přestaly fungovat dodávky vody a elektřiny, zkolabovalo telefonní i telegrafické spojení. Tramvaje nejezdily, ulice byly neprůjezdné kvůli sutinám, a nevybuchlé bomby ohrožovaly životy lidí ještě dlouho po skončení poplachu.

Nálet na Michálkovice

S blížící se frontou se Ostrava stala důležitým uzlem německé obrany. To nezůstalo bez povšimnutí Rudé armády, která začala bombardovat klíčové cíle v týlu nepřítele. Jedním z tragických důsledků byl večerní nálet 25. února 1945 na Michálkovice. Z jugoslávského letiště vzlétla skupina 54 sovětských bombardérů, která směřovala k ostravskému hlavnímu nádraží. Celkem svrhli 319 bomb o hmotnosti přes 80 tun.

Několik letadel ale odchýlilo svůj náklad směrem k Michálkovicím. Exploze zasáhly obytnou čtvrť včetně hornické kolonie U Pumpy. Zničen byl i projíždějící vůz elektrické dráhy. Očití svědci později uvedli, že důvodem mohl být pohyb německých protiletadlových jednotek v oblasti – žádné vojenské ztráty však nebyly doloženy. Zahynulo 13 lidí přímo při náletu, další čtyři později v nemocnici, tři desítky lidí bylo zraněno.

5. Osvobození Ostravy: Boj o srdce průmyslu

V roce 1944 nabývaly na intenzitě odbojové aktivity v Moravské Ostravě i jejím okolí. Byla obnovena ilegální síť KSČ a do odboje se zapojily i nově vzniklé skupiny mládeže, často tvořené bývalými členy Sokola a Junáka. Tito mladí odbojáři prováděli sabotáže v klíčových závodech – ničili transformátory, přerušovali telefonní kabely nebo narušovali dopravu. Těsně před koncem války však zaplatili krutou daň – 18 členů junácké skupiny z Moravské Ostravy bylo popraveno na židovském hřbitově v Cieszyně.

Zásadní roli v přípravách na osvobození sehrály zpravodajské informace, které místní odbojáři předávali sovětským jednotkám. V posledních dnech okupace pak pomáhali zajišťovat strategické závody, aby nedošlo k jejich zničení.

Ústupový plán ARLZ

Ke konci války byla ostravská průmyslová aglomerace poslední velkou hutní oblastí v nacisty ovládané oblasti (ztratili katovickou, porúrskou a sárskou uhelnou a ocelářskou oblast). Vojenské orgány zařídili pro případ nutného odchodu všechno pro uplatnění směrnic plánu ARLZ – to znamená uvolnění hodnot a jejich odsun do Německa, vyklízení, ochromení a zničení (= taktika spálené země). 

• Auflockerung (uvolnění) – přípravné práce na druhou fázi, odjezd a odvoz postradatelných lidí i materiálu
• Räumung (vyklizení) – odvezení lidí i prostředků, které nejsou přímo nutné k boji, do týlu; materiální zabezpečení bojujících jednotek
• Lähmung (ochromení) – demontáž průmyslu, příprava zničení neodvozitelných zařízení
• Zerstörung (zničení) – likvidace všeho, co na území zůstalo, zaminování území apod.

V prosinci 1944 proto vyhlásilo na území Protektorátu plán ARLZ – postupný ústup s taktikou spálené země. Území Protektorátu bylo připravováno na obranné boje, prováděla se výstavba opevnění a zákopů, bylo odváženo zařízení, připravovala se destrukce továren a dopravní infrastruktury, docházelo k popravám významných vězňů, došlo i k evakuaci části německého obyvatelstva.

Pro ochromení nebo zničení klíčových závodů bylo určeno téměř 180 000 kg výbušnin a pro odvezení nejhodnotnějších věcí do Německa připraveno 58 železničních vagónů a 50 nákladních aut

V dubnu 1945 připravovali členové destrukčních oddílů nálože pro zničení zařízení v průmyslových závodech, odvezli registratury a tajnou korespondenci. Během rychlého postupu Rudé armády však čeští dělníci závodech odstraňovali připravené nálože a zachránili tak například mnoho závodů

Ostravsko mělo pro nacistické Německo také vojenský význam pro svou geografickou polohu – bylo přirozenou vstupní branou na Moravu a Čechy. Nacisté tak dělali všechna možná opatření k obraně tohoto prostoru. Velitel německé posádky v Mor. Ostravě generál Becker prohlásil při nástupu k vojákům: „Vydáte-li Moravskou Ostravu, vydáte tím Německo“.

Přípravy na obranné a osvobozovací boje Ostravy

Předpokládaný konec války signalizovalo nejen dunění děl a časté nálety, ale i ubytovávání ustupující německé armády. V reakci na hrozící útok zahájili nacisté výstavbu rozsáhlého obranného systému mezi Těšínem, Opavou a Ostravou. Vznikla mohutná linie opevnění hluboká až 50 km, tvořená bunkry, zákopy, minovými poli a opěrnými body. 

Několik set občanů z Ostravska pomáhalo přiblížit příchod svobody svým aktivním bojem s nacisty v řadách spojeneckých armád téměř na všech frontách. Mnoho občanů také odešlo z vlasti před nacisty na Východ. Po strastiplných letech v sovětských internačních táborech se mnozí dostali k čs. jednotkám na Západě, několik jich prošlo bojovou cesta z Východu do Ostravy jako příslušníci 1. čs. armádního sboru v SSSR.

Nacisté vybudovali ve směru k Ostravě 40 – 50 km hlubokou, členitou a mimořádně silnou obranu, která se skládala z pěti pásem železobetonových a polních opevnění s drátěnými a minovými zátarasy, s množstvím opěrných bodů a ohnisek odporu. Velitel 4. ukrajinského frontu, maršál I. Jeremenko, jehož vojska prováděla ostravskou operaci vzpomíná:

„… Především to byl fanatický odpor nepřítele, vynucovaný terorem esesáků… Důstojníci a poddůstojníci dostali právo zastřelit na místě bez soudu každého vojáka, který by zůstal pozadu za útvarem nebo opustil postavení. Byli vyměněni všichni „nespolehliví“ velitelé útvarů a svazků, jejich místa zaujali fanatičtí stoupenci nacismu. Druhou okolností, jež ztěžovala naše akce, bylo mohutně vybudované pásmo obranných opevnění, s jakými se naše vojska během války do té doby nesetkala. Vzhledem k situaci je nebylo možno obejít, nýbrž bylo třeba dobýt je čelně. Řetěz obranných opevnění měl délku 50 kilometrů a hloubku 12 kilometrů. Byl vybudován ještě před válkou jako pohraniční obranné pásmo, jež svého času nebylo zničeno a bylo vydáno hitlerovské armádě bez jediného výstřelu na přání mnichovských ,milovníků míru‘. Němci je zmodernizovali a dodatečně zvýšili mohutnost opevnění. Ostrava, hlavní středisko hájené nepřítelem na tomto směru, se jako důležitá průmyslová oblast stala opevněným opěrným bodem operačně strategického významu.“

Vrchní velení Rudé armády ve snaze uchránit ostravský průmysl a obyvatelstvo před bombardováním rozhodlo, že osvobození této oblasti nebude provedeno přímým útokem ze severovýchodu (jak se původně zamýšlelo), ale obkličovacím manévrem vedeným ve více než stokilometrovém oblouku kolem Ostravy od severu a severozápadu.

Ostravsko-opavská operace

Ostravská operace byla zahájena 10. března 1945. Bojová linie se tehdy rozprostírala v délce přibližně 180 kilometrů. Hlavním cílem bylo prolomit obranu a osvobodit průmyslové srdce Slezska. Sovětská vojska postupovala obtížným terénem a musela čelit tvrdému odporu. Klíčovým úspěchem bylo překročení Odry 3. dubna a obsazení města Tworków. Další postup osvobozujících vojsk vedl přes Krnov, Opavu a řadu dalších obcí.

Útok na samotnou Moravskou Ostravu byl zahájen 24. dubna ze severozápadního směru. Po tvrdých bojích se jednotkám podařilo ovládnout obce v okolí Velké Polomi a přiblížit se k městu. V následujících dnech, mezi 25. a 30. dubnem, byly osvobozeny další části dnešní Ostravy – Plesná, Pustkovec, Martinov, Poruba, Třebovice a Svinov.

Boj o slezské obce byl mimořádně náročný. Německá obrana byla houževnatá, vojáci museli často dobývat jednotlivé domy a čelit intenzivním protiútokům. Osvobozování Ostravy tak patřilo k nejtěžším městským operacím na území tehdejšího Československa.

 

Osvobození Ostravy

Navzdory těžkým ztrátám německé síly neustále doplňovaly své jednotky o čerstvé posily a přeskupovaly obranu. V celé Moravské Ostravě se nacházelo značné množství nepřátelských vojsk vybavených rozsáhlou bojovou technikou. Úder na město byl pečlivě koordinován – zatímco jedna část Rudé armády útočila od severozápadu, hlavní síly 38. armády spolu s československou tankovou brigádou pod velením podplukovníka Vladimíra Janka vedly hlavní útok z jihozápadu, přes Zábřeh a Vítkovice. Pěchota a dělostřelectvo postupovaly směrem od Polaneckého lesa.

K podpoře pozemního útoku byly nasazeny sovětské i československé letouny, které útočily na strategické cíle a rozbíjely německou obranu. V noci z 29. na 30. dubna se podařilo jednotkám překročit řeku Odru v Zábřehu, konkrétně v lokalitě zvané „U Korýtka“. Díky mělkému korytu a vysokému břehu zde bylo možné zřídit malé předmostí, které sloužilo jako výchozí bod pro další postup.

Německé síly se při ústupu snažily brzdit postup osvobozeneckých vojsk ničením mostů přes Odru a Ostravici i poškozováním železničních tratí. Navzdory snaze však už nestačily zrealizovat plánované destrukce dolů a průmyslových závodů.

V ranních hodinách 30. dubna se jednotky 3. tankového praporu československé brigády zmocnily Hýlova a postupovaly k Klimkovicím. Na základě rozkazu se však stáhly a přes Vřesinu, Porubu, Svinov a Zábřeh podpořily hlavní útok na centrum města. Tento rychlý manévr překvapil německé velení, které v těchto místech vůbec nepočítalo s možností tankového průlomu a nevybudovalo zde žádnou protitankovou obranu. Sedm československých tanků se samopalníky na korbách společně se sovětskými stroji proniklo přes dnešní Polaneckou spojku do týlu nepřítele v oblasti Zábřehu–Družstva, kde rozbilo menší ohniska odporu.

Většina německých vojáků, zatlačená rychlým postupem osvobozeneckých sil, se bez většího odporu stahovala směrem k řece Ostravici. Největší nebezpečí tak představovaly izolované skupiny záškodníků, ukryté v domech po městě.

Kolem 15. hodiny dorazily první tanky k prostoru Frýdlantských mostů. Zde se kolona rozdělila na dvě části – jedna pokračovala po Nádražní ulici, kde se u křižovatky s Mlýnskou zastavila a opětovala palbu směřující z Přívozu. Dále postupovala ulicemi Chelčického a 30. dubna směrem k Nové radnici. Druhý proud tanků zamířil po dnešní ulici 28. října. Na věž staré radnice mezitím zavlála československá vlajka – symbol osvobození. Osvoboditelské jednotky pak pokračovaly dál přes okolí dnešní ASO na Slezskou Ostravu, kde je čekaly poslední organizované obranné linie nepřítele.

Tank 051

První tank projel po říšském mostě v 19:30. Hned za mostem dostal tank zásah z pancéřové pěsti, kterou Němci vystřelili z proběhl z protilehlého domu. Útok si vyžádal jednu oběť, další tři členové posádky se dostali do bezpečí na druhý břeh Ostravice díky krycí palbě Bedřicha Opočenského, velitele druhého tanku, který průjezd prvního stroje zajišťoval. Při výstřelu do oken domu došlo k prostřelení jednoho z nosníků říšského mostu.

Tank je dnes součástí Památník osvobození na Slezské Ostravě. 

Kolem 20. hodiny bylo podáno hlášení, že dne 30. dubna byla Moravská Ostrava osvobozena.

Ve všech předměstích i ve středu města byli českoslovenští a sovětští vojáci srdečně a radostně vítání ostravských obyvatelstvem.

Oběti na životech byly nemalé: ustupující nepřítel i v závěrečných dnech ukázal nacistický běs a nenávist.

• Na území tehdejšího města Moravská Ostrava zahynulo:
  • 321 občanů
  • 2 českoslovenští tankisté
  • 659 rudoarmějců
• V obcích později připojených k Ostravě zahynulo zhruba 748 rudoarmějců a 128 občanů.

Spor o záchranu mostu Miloše Sýkory

Strategicky významný Říšský most přes řeku Ostravici, spojující Moravskou a Slezskou Ostravu, byl podminován ustupujícími německými jednotkami.

Podle jedné z verzí se o záchranu mostu zasloužil mladý odbojář Emil Sýkora, později známý jako Miloš Sýkora. Údajně přestřihl dráty vedoucí k náložím, čímž zabránil jejich odpálení, a při návratu byl zastřelen. Tato verze byla po válce široce propagována a most byl na jeho počest přejmenován.

Nicméně existují i jiné svědectví, například:

• Od řidiče tanku Alexandra Hrocha a dalších členů posádky, tuto verzi zpochybňují: uvádějí, že Sýkora byl zabit ještě před příjezdem tanků a že most byl přejet bez incidentu.
• Voják wehrmachtu Robert Cysarz tvrdil, že odstranil roznětky z náloží, čímž most zachránil: tento voják pálil na dráty k náložím, aby zamezil vyhození mostu, protože to byla pro německé vojáky jediná úniková cesta přes Ostravu do Čech. Tato svědectví odpovídají události, jak ji popisuje Hroch, nikoliv Ivasjuk.
• Další verze uvádí, že elektrické vedení k náložím bylo přerušeno palbou sovětských tankistů, kteří kryli postupující jednotky.
• Pamětnice Danuta Puffová vzpomíná na tři mladíky, kteří se snažili most bránit před zničením; jeden z nich mohl být Sýkora.

Ať už byla skutečnost jakákoli, most zůstal stát a sehrál klíčovou roli při osvobození Ostravy. Dnes je most nejen důležitou dopravní tepnou, ale i památníkem odvahy těch, kteří se podíleli na jeho záchraně. Jeho příběh nám připomíná složitost válečných událostí a význam individuálních činů v dějinách města.

6. Poválečné události: Obnova v troskách

Po skončení druhé světové války se Ostrava ocitla v troskách – město bylo zasaženo nejen fyzickým ničením, ale také dramatickými sociálními a hospodářskými změnami, které výrazně ovlivnily životy jeho obyvatel.

Válečné škody a rozvrácená infrastruktura

Letecké útoky a boje o osvobození zanechaly v Ostravě značné škody. Poškozeno bylo přes tři tisíce budov, přičemž 233 z nich bylo zcela zničeno. Těžce poškozených bylo 1 478 a dalších 1 457 budov utrpělo lehčí škody. V důsledku bojů bylo vyřazeno z provozu více než pět tisíc bytových jednotek. Hotely, které před válkou nabízely 650 pokojů, mohly po válce poskytnout ubytování pouze ve 92 pokojích.

V některých částech města – především na Fifejdách a v historickém centru – zůstaly jen rozvaliny a hromady sutin. Ustupující německá armáda zničila osm silničních a železničních mostů, poškodila železniční koleje, zkonfiskovala většinu lokomotiv a automobilové techniky včetně autobusů městské hromadné dopravy (z 22 autobusů zůstal funkční pouze jeden). Navíc byly zničeny zásoby paliv a silně poškozena vodovodní a energetická infrastruktura. Výrazné škody utrpěly také průmyslové podniky, kde byly záměrně likvidovány stroje a zařízení.

Němci při ústupu vypálili největší paláce – sídlo Společnosti moravských místních drah, obchodní dům Nesselroth a budovu rozhlasu. Z připojených obcí byly nejvíce postiženy Krásné Pole, Plesná, Poruba, Pustkovec, Martinov, Třebovice a Svinov. Celkové škody se vyšplhaly téměř na 9 miliard korun tehdejší měny.

Válečné škody by se v dnešních hodnotách daly vyčíslit takto: 

• podle průměrné mzdy: 504 miliard Kč
• podle ceny nemovitostí: 900 miliard Kč
• podle inflace / kupní síly:  1,62 bilionu Kč

Zásobování a pomoc UNRRA

Bezprostředně po válce panovala v Ostravě kritická potravinová situace. Dne 5. června 1945 dorazil do města první vlak s dvaceti vagony pomoci od UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration). Zásilky obsahovaly hlavně masové konzervy, sádlo, mouku, kondenzované mléko, cukr, léky aj. a jen díky této potravinové pomoci se dařilo zvládnout katastrofální zásobovací situaci.

Ostrava zůstala po osvobození téměř bez potravin a také zázemí Ostravska bylo ustupující německou armádou a osvobozující Rudou armádou vydrancováno tak, že i zemědělské území Hlučínska, Bílovecka a Těšínska se obracelo na národní výbor v Moravské Ostravě o pomoc. Situaci navíc komplikovala nutnost zajistit potraviny pro asi 130 tisíc repatriantů z Polska, kteří se přes Ostravu vraceli do svých domovů.

Pozdější dodávky UNRRA zahrnovaly mimo jiné i stavební materiál, například pro finské domky.

Represe vůči Němcům a poválečné násilí

Po osvobození nastalo temné období pomsty vůči německému obyvatelstvu. Ačkoliv už před válkou tvořili Němci přibližně pětinu obyvatel města (kolem 26 000 osob), mnozí se ještě během války evakuovali. Do konce dubna 1945 odešla většina vedoucích představitelů, a tak po válce zůstalo v Ostravě kolem 6 000 osob německé národnosti.

Bez rozdílu byli internováni nejen skuteční Němci, ale často i ti, kteří byli za Němce mylně považováni kvůli jazyku nebo z důvodu osobní pomsty. Byli zbaveni práv, majetku a nasazeni na nucené práce, často bez ohledu na skutečnou vinu. V průmyslu – zejména v dolech – bylo jejich postavení v počátku srovnatelné s otrockou prací. Odměnou bylo pouze symbolické kapesné 5 Kč, zbytek mzdy byl zadržován a vyplacen mnohem později 

Nejhorším symbolem poválečného bezpráví se stal internační tábor Hanke, kde došlo k mnoha brutálním excesům. Vedení tábora, včetně sadistického velitele Emila Martínka, bylo odpovědné za mučení, znásilňování i vraždy. Během jednoho měsíce tam bylo zabito 234 osob, přičemž část obětí byla zlikvidována při uměle vyvolaném „povstání“, jehož potlačení mělo legalizovat masakr.

Masové hroby se podle dobových záznamů stále nacházejí na bývalém katolickém hřbitově, dnes sadu Dr. Milady Horákové.

Vyrovnávání se s minulostí a odsun

Po válce probíhaly v Ostravě také mimořádné lidové soudy s kolaboranty a nacisty. Mezi lety 1945–1948 stanulo před soudem 1 745 osob, přičemž více než polovina byla německé národnosti. Trest smrti byl uložen 41 lidem (v 37 případech vykonán), dalším 43 bylo uděleno doživotí. Nejčastějším trestem však bylo několikaleté vězení, často ve formě nucených prací ve vítkovickém táboře, který byl součástí vězeňského systému.

Odsun německého obyvatelstva z Ostravy probíhal postupně. První transporty začaly již v červnu 1945, a to ve velmi tvrdých podmínkách. Transporty připomínaly dřívější deportace ostravských Židů. Organizovaný odsun pak započal 30. května 1946. Celkem bylo z městských evidencí vyškrtnuto přes 16 000 německých obyvatel.

Důsledky vysídlení

Následky hromadného vysídlení Němců zasáhlo především průmyslový sektor. Například ve Vítkovických železárnách chybělo kvůli odchodu více než 2 000 německých odborníků a techniků a v některých provozech až polovina potřebného personálu. Nábor nových pracovníků sice přinesl kolem 6 700 osob, ale většinou bez potřebné kvalifikace. Navíc kvůli nacistické perzekuci během okupace ztratilo město přibližně dalších 5 000 obyvatel.

Ani příliv navrátilců ze zahraničí (zejména z Rakouska a západní Evropy) tento demografický propad v prvních poválečných letech zcela nevyrovnal – do konce roku 1948 jich přišlo pouze 6 244.

Poválečné roky přinesly nejen snahu o obnovu průmyslu, ale i těžké sociální změny. Ostrava se musela vyrovnat s odchodem kvalifikovaných německých pracovníků a s hlubokou proměnou celé společnosti.

Odkaz války budoucím generacím

Město Ostrava uchovává památku na válečné události na několika místech – památníky obětem bombardování, pamětní desky padlým odbojářům nebo památník v Komenského sadech věnovaný osvoboditelům. Každoročně se zde konají pietní akce.

Vzpomínka na válku není jen o připomenutí tragédií, ale i o vědomí, jak snadno se může demokracie změnit v diktaturu. Osudy Ostravanů v letech 1939–1945 jsou silným mementem. Proto je důležité znát příběhy ulic, domů i lidí – aby historie zůstala živá a nikdy se neopakovala.

Doporučené články k tématu: 

Osvobození den po dni – seriál Patriot magazínu

• 20. dubna umírají vojáci i civilisté v Hrabyni i v Lazcích
• 25. dubna. Utečte, nezůstane tu kámen na kameni!
• 26. dubna začíná rozhodující bitva, palba je strašlivá
• 27. dubna se v Porubě rozpoutalo peklo
• 28. dubna. Spoušť, požáry, zohavená těla vojáků
• 29. dubna. Žena v německé uniformě likviduje nacisty, omylem ji zastřelí Rus
• 30. dubna. Nacisté prchají z Ostravy, město je plné mrtvých
• 1. května. V ulicích leží mrtví, hladoví lidé porcují padlé koně
• 2. května. V okolí Ostravy se stále tvrdě bojuje
• 5. května. Bojuje se ve Frenštátě, Fulneku, Rožnově
• 7. května. Nastal čas obnovy, ale i rabování a vražd Němců

 

---

Zdroje a další informace: 

• Dějiny Ostravy (1993): Ostrava: Sfinga, 1993. ISBN 80-85491-39-7.
• Dějiny Ostravy (1967): JIŘÍK, Karel a Blanka PITRONOVÁ. Dějiny Ostravy. Ostrava: Profil, 1967, s. 
• Šedesát let ostravsko-opavské operace: vzpomínky účastníků bojů. OTIPKA, Martin (ed.). Montanex, 2005. ISBN 80-7225-181-3.
• článek Historie represí Nisko – Čechoslováci v gulagu
• výstavní panel „Dobojováno“ (2015)
• informační panel „Ostrava 29.srpna 1944“
• Publikace z webu Moderní dějiny:
  • Odboj na Ostravsku v době Protektorátu – pracovní list.pdf
  • Pracovně výchovné tábory na území Ostravy v době nacistické okupace.pdf
  • Pracovní list – 15. března 1939. Škaredá středa v Ostravě.pdf
  • Průmysl Ostravska v době Protektorátu – pracovní list.pdf
  • Přechody a převádění na Ostravsku – pracovní list.pdf
  • Školství v okupované Ostravě.pdf
  • Táborová soustava na Ostravsku a poválečná perzekuce německého obyvatelstva.pdf
  • Váleční uprchlíci v Ostravě 1938-45.pdf
  • Vyhnanci z Těšínska – pracovní listy.pdf
  • Výchova k řádné práci podle německého vzoru (Pracovně výchovné tábory na území Ostravy v době nacistické okupace).pdf
  • Ostrava jako útočiště uprchlíků 1938-45.pdf
  • Ostrava v době protektorátu – sborník z V. ročníku středoškolské konference na GOH.pdf
  • Ostrava v období Protektorátu.pdf
  • Ostrava v období Protektorátu – studie.pdf
  • Osvobození Ostravy – boje 1. část.pdf
  • Osvobození Ostravy – boje 2. část.pdf
  • Ostravská operace.pdf
  • Ostravská operace Rudé armády (10.března – 5. května 1945).pdf
  • Osvobození Ostravy – písemné dokumenty.pdf
  • Osvobození Ostravy – přehlídky, padlí.pdf
  • Pěkně poděkovat Vůdci.pdf
  • Peripetie soužití Čechů a Němců v českých zemích – okupace a odsun.pdf
  • Odsun německé menšiny na severní Moravě.pdf
  • Ostrava od osvobození do počátku 50. let 20. století (1945-1952).pdf
  • Prameny k poválečné perzekuci německého obyvatelstva Ostravy a okolí.pdf
  • Spravedlnost podle dekretu 1948.pdf
  • První deportace evropských Židů.pdf
  • Rekonstrukce zničených židovských památek Ostravy v současném městském prostoru v fotky.pdf
  • Rekonstrukce zničených židovských památek Ostravy v současném městském prostoru v kresbách.pdf
  • Antisemitismus, holocaust a ostravští Židé – sborník z II. ročníku středoškolské konference na GOH.pdf
  • Z nacistického koncentračního tábora do sovětských gulagů.pdf
  • Změny v postavení židovské městské komunity v Ostravě (1938-1945).pdf
  • Židovská Ostrava.pdf
• články z magazínu Ostravská radnice (02/2015, 09/2024)
• článek Nálet na Michálkovice z webu provedu.cz
• informace z webu Ostrava nezapomíná 
• videa z facebookového profilu Dějiny Ostravska 

Fotografie: Ostravský archiv, Ostravské muzeum, Slezské zemské muzeum, video Sametová!!! 1989-2019, vlastní skeny pohlednic, screeny z výše uvedených knih

 

Článek vznikl na základě historické vycházky „Ostravou válečnou„, která proběhla 5.května 2025 ve spolupráci s Klubem Fiducia.