Polský dům
Polský dům je historizující budova s prvky secese z roku 1900, postavená pro kulturní potřeby polské národnostní menšiny žijící v Ostravě. Stavba vznikla pod dohledem krakovského architekta Stanisława Bandrowského jako třetí národní dům v Moravské Ostravě.
Budova Polského domu je nárožní jednopatrová budova se vstupním oválným rizalitem. Původním účelem domu bylo především kulturní obohacení života polské národnostní menšiny v Ostravě.
Po hospodářské krizi v 70. letech 19. století nastal v Ostravsko-karvinské pánvi rychlý rozvoj moderního těžebního a hutního průmyslu, který poskytoval nejvíc pracovních míst v celém regionu. Novým zdrojem levné pracovní síly se staly tisíce přistěhovalců ze západní Haliče. Jejich počet v politickém okrese Moravské Ostravy překročil 10.000. To byl začátek vzniku řady polských organizací, jako např. Pobočka společnosti Lidové školy v Krakově, zabývající se vzděláváním zaostalého přistěhovaleckého obyvatelstva. Cílem bylo vybudovat polské vzdělávací centrum a místo setkávání polské menšiny. Nejvýznamnějším polským aktivistou byl Wacław Seidl.
V roce 1899 z jeho popudu začala sbírka peněžních příspěvků na stavbu Polského domu. V Krakově peníze darovali hrabě Zamojski, hrabě Tarnowski a řada dalších donátorů z Ostravy, Malopolska a Těšínského Slezska. Stavebním dozorem byl pověřen Stanisław Bandrowski, který v té době žil v Ostravě. Jako stavební materiál byly použity také dva vozy kamenů ze zbořených krakovských hradeb – ty jsou stále patrné ve vnější výzdobě budovy. Mezi další polské akcenty patří věžička ve tvaru piastovské koruny s dvojicí orlů, erby Polska a Litvy a také socha sv. Hedviky.
Slavnostní otevření proběhlo 8. a 9. září 1900. Mše se konala v kostele sv. Václava, načež se průvod přesunul do nové budovy. Otevření se zúčastnil starosta Moravské Ostravy Adalbert Johanny. Brzy po otevření se dům dostal do vážných finančních problémů, které hrozily jeho uzavřením, čemuž zabránila komercializace budovy. Polský dům se stal centrem polské kultury a vzdělávání. Nechyběla polská knihovna, čítárna, spořitelna, spolek Siła a další organizace. Budova hostovala potulné divadelní společnosti L. Czytogórského a italského zpěváka Luigiho Cavanny. V roce 1938 byl přejmenován na Spolkový dům a v období protektorátu zde sídlil Hitlerjugend. Po druhé světové válce se díky úsilí ostravských Poláků podařilo chátrající budovu získat zpět.
Od roku 1950 dům fungoval jako „Lidové družstvo Polský dům“. Sídlo zde měla pobočka nově vzniklého PZKO, byla zde restaurace s několika bufety otevřenými na několika místech Ostravy.
V 60. létech 20. století byl k domu přistaven hotel. Kromě PZKO měla v budově působiště studentská organizace polských studentů z VŠB a Pedagogické fakulty. Existenci Polského domu ohrozila výstavba nové čtvrti. Jelikož se podařilo získat pro objekt status kulturní památky, byl dům zachráněn. V roce 1979 byl Polský dům včleněn do sdružení Budoucnost a tím přestal existovat jako samostatná jednotka. Vedení Budoucnosti rozhodlo vytvořit v objektu dělnické kulturní centrum a tančírnu. V roce 1985 začala rekonstrukce objektu, nebyla však dokončena.
Po privatizaci v roce 1991 se Dům potýkal s finančními problémy. Jeho spoluvlastníky byli také polské menšinové organizace (tato komunita v Ostravě má asi 1 000 lidí), které mimo jiné organizovaly Polsko-české dny. V současné době je objekt nevyužitý a dlouhodobě chátrá.
Zdroje:
- https://cs.wikipedia.org/wiki/Polský dům v Ostravě
- https://pamatkovykatalog.cz/polsky-dum-13229968
- http://www.ostravskepamatky.cz/pamatka/88
- https://prazdnedomy.cz/domy/hotel-polsky-dum
Jsem pamětníkem a mám mnoho, zejména hezkých a nezapomenutelných vzpomínek na Polský dům. V šedesátých letech minulého století jsem měl k Polskému domu velmi blízko a to z několika ohledů. Jednak jsem téměř každý den procházel kolem něj do práce, protože pracoviště jsem měl na Porážkové ulici. Již v tu dobu byly provedeny nemalá úpravy, zejména vnitřních prostor Polského domu. V suterénu byla zřízena restaurace nižší kategorie Lidovka, která byla spíše pivnicí, ale svačinová polévka byla k mání. V prvním nadpodlaží byl velký a hezký sál, kde se konalo mnoho kulturních a společenských akcí a vedle byla restaurace druhé kategorie a tam se dalo posedět u piva, nebo jiného nápoje, ba i dobře najíst. Z restaurace se dalo jít a posedět na letní terase. V druhém nadpodlaží byla kavárna a vinárna s živou hudbou a obsluha na vysoké úrovni, kterou poskytoval Karel Bracháček s manželkou. V prostorách chodby byly záchody udržované a čisté. Ve dvoře se konaly prodejní výstavy drobného domácího i exotického zvířectva, samozřejmě od jara do podzimu. Všemi jmenovanými prostorami jsem prošel a mnoho hodin proseděl a ještě v sedmdesátých letech jsem již s manželkou poobědval minutkový řízek za 16 Kčs připravený kamarádem z vojny šéfkuchařem Petrem Sněhotou. Škoda, jak Polský dům dopedl.