O začátku těžby uhlí v Ostravě

Ústí Jaklovecké dědičné štoly založené na úpatí vrchu Jaklovec ve Slezské Ostravě. Při ústí byl stabilizován základní bod (Niveopunkt) revírní nivelační sítě, zvané systém Jaklovecké dědičné štoly. Kresba: F.Ott, zřejmě 1875

Ústí Jaklovecké dědičné štoly založené na úpatí vrchu Jaklovec ve Slezské Ostravě. Při ústí byl stabilizován základní bod (Niveopunkt) revírní nivelační sítě, zvané systém Jaklovecké dědičné štoly. Kresba: F.Ott, zřejmě 1875

Dobová situace

V průmyslově rozvinutých zemích se na počátku 18. století objevuje závažná překážka pro další technický rozvoj – nedostatek palivového dříví. Rozvoj průmyslu a stavebnictví kladly stále větší nároky na zásobování dřívím. Spolu s postupně řídnoucími lesy se také zvyšovala cena dřeva.

V zemích habsburské monarchie se osvícení panovníci – císařovna Marie Terezie a její syn císař Josef – snažili odstraňovat všechny překážky pro rozvoj podnikání. Panovníci se obávali, že v budoucnu by Rakousko-Uhersko mohl stihnout stejný osud jako průmyslově vyspělou Anglii. Od poloviny 18. století se objevují reskripty, kterými státní úřady upozorňovaly na možnost využití nových druhů paliv, jako jsou rašelina a kamenné uhlí a vyzývaly, aby se po těchto surovinách pátralo a začalo s jejich těžbou. V tehdejší době nebyla těžba uhlí v pravomoci státu, ale náležela majitelů panství. 

Ohlas na výzvy byl ale u vrchnostenských úřadů nepatrný, protože beskydské lesy poskytovaly dostatek dřeva a pro málo rozvinutý průmysl v ostravské oblasti nebyla po uhlí dostatečná poptávka. Oblast Polské Ostravy měla zemědělský ráz, v okolí nebylo žádné průmyslové místo a hojnost dřeva v nedalekých horách plně stačila skromným potřebám nejbližšího okolí. O topení uhlím se zajímali jen venkovští kováři, majitelé pivovarů, lihovarů a cukrovarů a občas také některé domácnosti. Zlom nastal po založení Vítkovických železáren a zahájení výstavby železnice. 

Objevilo se však několik jedinců, kteří po nových palivech pátrali na vlastní pěst. Výsledky jejich hledání nevzbudily pozornost a tak první nálezy uhlí zapadly v zapomnění. Později tyto skutečné události nahradily pověsti, které v sobě obsahovaly skutečné i smyšlené příběhy. V každém případě se písemnosti shodují v místě nálezu prvního uhlí a tou je Adámkova strž v údolí Burňa.

Nález uhlí v Ostravě

První písemně doložená zmínka o nálezu uhlí na Ostravsku pochází z roku 1753. Hejtman přerovského kraje, hrabě Václav Kořenský žádal vídeňskou horní kancelář o udělení privilegia na těžbu uhlí. Stalo se tak, ačkoliv úřední zpráva o jeho nálezu na panství hraběte Wilczka v Polské Ostravě byla vydána až v roce 1757. Nález nebyl přesně lokalizován a nález upadl v zapomnění. 

„Žádal, aby v něm bylo výslovně uvedeno, že může na své náklady pátrat po uhlí a těžit je na kterémkoliv panství a že žádná vrchnost pod peněžitou pokutou i trestem na svobodě nesmí po dobu platnosti privilegia, tj. 20 let, na uhlí kutat; že panství, na jehož území se uhlí bude kopat, bude muset dodat za běžnou cenu důlní dřevo, dále že se panství bude muset postarat o obydlí pro horníky. Za to však, že dostane čtvrtý díl ze zisku. Vídeňský dvůr udělení privilegia zamítl. (zdroj

V roce 1757 neznámý muž informuje majitele manského statku Sedlnice Františka Karla Josefa, svobodného pána z Eichendorfu, že objevil uhlí na panství majitele Polské Ostravy hraběte Wilczka. Na základě podnětu Eichendorfa se začalo po uhlí v okolí Ostravy pátrat a bylo zjištěno, že místní řemeslníci o něm vědí a někteří jej používají ve svých dílnách. Eichendorfovo privilegium na pátrání po uhlí, které získal u vídeňského dvora, zůstalo nevyužito.

První lokalizovaný nález uhlí

První přesně lokalizovaný nález uhlí učinil v roce 1763 lagnovský (kdysi samostatná obec u Klimkovic) mlynář a amatérský prospektor Johann Augustin (1726-1790) v údolí Burňa v Polské Ostravě. Jeho nález přijel ověřil kutnohorský šichtmistr Johann Anton Alis, který dne 2. prosince 1763 sděluje c.k. Královskému úřadu v Opavě, že bylo nalezeno uhlí. K těžbě nerostu však z důvodu nezájmu majitele panství Josefa Maria hraběte Wilczka nedošlo.

V roce 1766 vzniká při Královském úřadě v Opavě „horní a mincovní reprezentace,“ která má ve Slezsku pátrat po nerostech a podněcovat jejich těžbu. 

V červnu roku 1767 představený této instituce, baron Arnošt Locell, vysílá do oblasti Trojického údolí šichtmistra hornobenešovských rudných dolů Johanna Jakuba Lutze se čtyřmi horníky, aby zde pátrali po nerostných surovinách. Ti 9. června 1767 nalezli v Adámkově strži výchoz uhelné stole o mocnosti 0,3 až 1,5 metru, která vedla z pohoří Jaklovec a o nálezu vyhotovili podrobnou mapu. Šichtmistr Lutz posílá 14. června 1767 do Opavy zprávu, že „vytěžili 10 vídeňských centů (560 kg) uhlí, které dva místní kováři s úspěchem vyzkoušeli“. Dne 20. června 1767 posílá baron Locell zprávu do Vídně o tom, „že uhlí bylo nalezeno, je kvalitní a jeho dost“. Prospektorská činnost byla pro nezájem ze strany státu i místní vrchnosti v roce 1769 ukončena.

„Náklady potřebné k zahájení soustavného dolování však přesahovaly možnosti opavského královského úřadu a také dvorská komora, i přes počáteční zainteresovanost, ztratila po zvážení odbytových možností o financování tohoto podniku zájem. Lutz proto dvorské komoře navrhnul, aby bylo ustaveno těžířstvo, jehož podílníky by se stal stát i pozemková vrchnost, v tomto případě majitel slezskoostravského panství hrabě Josef Maria Wilczek. Nezájem obou oslovených stran však uskutečnění projektu zablokoval. (zdroj

Nález uhlí na Landeku

V roce 1780 bylo nalezeno uhlí na Landeku, který tehdy patřil pod hlučínské panství, které bylo pod svrchovaností pruského státu. Uhlí objevil rychlebský důlní měřič Scholze. Na jaře roku 1782 se začalo s těžbou ve slojích Juliána a Vilemína. 

Začátek těžby v údolí Burňa

Zemské úřady v roce 1782 opětovně vyzývají hraběte Wilczka, aby zahájil systematickou a účinnější těžbu uhlí v Polské Ostravě. Poptávka po uhlí byla tehdy stále nízká, takže se do pravidelné těžby nikdo nechtěl pustit. Uhlím se tehdy topilo v císařských věznicích a používalo jej pár místních kovářů.

O těžbu uhlí však zpočátku neprojevil nikdo velký zájem. Ložiska kamenného uhlí se totiž na Ostravsku nacházela na pozemcích vrchnosti. Kdokoli s těžbou chtěl začít, musel by od majitelů pozemků získat jejich povolení. Změna nastává roku 1789, kdy je dekretem uhlí zařazeno do horního regálu „podle kterého ho mohl těžit už každý objevitel naleziště bez ohledu na vlastnictví pozemku. Nálezci k zahájení těžby dostačovalo získání kutacího práva a zápůjčky na důlní pole. Tím původní feudální vlastník pozemků ztratil monopol v důlním podnikání na svých panstvích. Otevřela se volná cesta k důlnímu podnikání také dalším subjektům.“ (zdroj

První zájemcem o těžbu uhlí byl lagnovský mlynář Johann Augustin, který byl známým nálezcem uhlí v údolí Burňa na polskoostravském panství v roce 1763. Augustin založil dne 22. srpna 1785 Klimkovické těžířstvo, které představovalo první těžební společnost v revíru. Těžířstvo začalo v údolí Burňa hloubit šachtici, štola byla opatřena výdřevou a chystalo se zahájení těžby. Augustin měl sice povolení státních úřadů, neměl však kutací povolení od majitele pozemku hraběte Wilczka. Ten se s Augustinem odmítl domluvit a připravené dílo mu zabavil. (zdroj)

Druhým zájemcem o těžbu uhlí byl těšínský administrátor (vedoucí hospodářských a správních záležitostí) Martin Augustin Johann von Kühlenz, který od srpna 1784 jednal s vrchností polskoostravského panství o povolení těžby uhlí. Hrabě Wilczek smlouvu o těžbě uhlí v Polské Ostravě na Jaklovci s Kühlenzem dne 25. ledna 1785 podepsal, sám se totiž dolování nehodlal věnovat. O tři měsíce později, dne 15. dubna 1785 dostává Kühlenz povolení na těžbu uhlí i od Císařského dvora ve Vídni. 

Zahájení těžby ze strany Klimkovického těžířstva bylo proti Kühlenzovým těžebním zájmům. Po rozporech mezi oběma těžaři, které trvaly od října 1785, vyšlo najevo, že Klimkovické těžířstvo sice získalo svolení k těžbě od polskoostravských sedláků, pod jejichž pozemky se hodlalo těžit, ale nemělo povolení od polskoostravské vrchnosti, což byla podle tehdy platného Báňského řádu zásadní překážka. 

Dne 28. října 1795 byl Augustinův důl zabrán ve prospěch Kühlenzova těžířstva. Kühlenz důlní dílo převzal a zahájil těžební práce. Nejvyšší dvorská kancelář ve Vídni, kam byl spor o navrácení zabaveného dolu předložen, nároky Klimkovického těžířstva dne 25. listopadu 1785 zamítla.

V podnikání se ale Kühlenzovi moc nedařilo, těžba byla pro nedostatek peněz nepravidelná a brzy byla zastavena. Kühlenz v průběhu roku 1787 předává svá báňská práva hraběti Franzi Josefu Wilczkovi a sám těžce nemocen umírá v Moravské Ostravě na tuberkulózu.  

Doly v Polské Ostravě, založené v druhé polovině 80. let 18. století

  • Doly Klimkovického těžířstva, zal. 22/8 1785 – těžba: 22/8 – 28/10 1785
  • Doly Martina J. Kühlenze, zal. 28/11 1785 – těžba: 1785 – 1787
  • Doly rodiny Wilcků, zal. 1787 – těžba 1787 – 31/12 1945 

Teprve Wilczkové v roce 1787 zahájili pravidelnou těžbu v údolí Burňa ve slojích Josef, Korunní princ, František a dalších třech nepojmenovaných. Těžba byla soustředěna v Adámkově strži, v lokalitě U křivé březi a v lesíku Obora na Bunčáku. Většímu rozvoji těžby bránila od počátku konkurence ze sousedních petřkovických dolů a také mýtní poplatky, které byly odstraněny až v roce 1823.

V roce 1790 se začala razit nejstarší Wilczkova štola, patrně ve sloji Josef, kterou známe pod názvem Josefská dědiční štola a která sloužila až do roku 1847 (342 m). V roce 1800 se začíná uhlí těžit ze štol Korunní princ vrchní a spodní, Ke třem slabým slojím a také vzniká nejstarší jáma Korunní princ, hluboká 15 metrů.  

Dne 6. května 1802 se správy hraběcích dolů ujal odborně vzdělaný hormistr Johann Anton John z Vejprt u Jáchymova, který ve své funkci vydržel až do roku 1854. V té době pracovalo na dolech zhruba 60 dělníků, většinou jako sezónní pracovníci mimo hlavní zemědělskou sezónu.

V roce 1805 se těžba uhlí dostává i mimo údolí Burňa, do údolí Obora, kterou dnes nazýváme Zvěřina. První důl, který na východním úbočí Obory nechal hrabě Wilczeck vybudovat, byl důl Žentourový (Göppelschacht). Na dole byl vybudován žentour (odtud název), který byl poháněn koňmi nebo voly. Uhlí se vytahovalo v koši na konopném a později ocelovém laně. Kolem roku 1840 byla jáma napojena na Jakloveckou dědičnou štolu. Důl se rozkládal na ploše 13,5 ha, dosahoval hloubky 71 metrů a v provozu byl až do roku 1858, kdy přechází dílo pod hlubinný důl Jan Michaeli. 

Za poskytnutí odborné konzultace děkuji Ing. Rostislavu Šerudovi. 

Zdroje a další informace: 

FOTOGALERIE

Kutnohorský šichtmistr Jan Antonín Alias sděluje c.k. Královskému úřadu v Opavě, že v údolí Burňa v Polské Ostravě bylo nalezeno uhlí (2.prosince 1763), Zdroj: Archiv města Ostravy, Drapalova sbírka
Povrchová zástavba žentourového dolu se žentourovou budovou v pozadí, provozním objektem vlevo a úřednickým a obytným stavením vpravo.
Povrchová zástavba žentourového dolu se žentourovou budovou v pozadí, provozním objektem vlevo a úřednickým a obytným stavením vpravo.
Mapka důlních děl v údolí Burňa a okolí na Polskoostravském panství. Ruční kresba důlního měřiče kolem r. 1830, bez měřítka
Mapka důlních děl v údolí Burňa a okolí na Polskoostravském panství. Ruční kresba důlního měřiče kolem r. 1830, bez měřítka. Sever je vlevo

Důlní díla:
JE – Josefi Erbstolln (Dědiční štola Josefi)
B –  tři štoly Burňa
JS – Jaklowetz Stolnn (Jaklovecká štola)
TS – Tadeas Shacht (Jáma Tadeáš)
G – Goepelschacht (Žentourová jáma)
L – Lichtloch (Světlík-výdušná jáma)
KS – Kurni Schurf (Kutací vrátková jáma)

MO – Moravská Ostrava, PO – Polská Ostrava (okolo Slezskoostravského hradu)